Každý začátek je jak známo těžký. A ani s mými cestovatelskými začátky tomu nebylo jinak. Protože jsem byl tím, kým jsem byl, a bylo to v době, ve které to bylo. Prostě jsem začínal cestovat docela krátce po dostudování a zároveň i po konci totality, která tomuto nepřála. A bylo tak pro mne tedy heroickým výkonem docestovat například do Vídně či rakouských Alp. Protože to víte, človíček, kterého náhle vypustili zpoza železné opony to neměl zrovna snadné. Nevěděl jsem, co a jak, a byla ve mně logicky zakořeněná zkušenost z dob socialismu, že nic nefunguje tak, jak tomu má být. A bylo pomalu nepředstavitelné, že je tomu na západ (či jih) od našich hranic jinak.
A tak jsem jen několikrát projel Rakousko a nakoukl i do přilehlých zemí. A pak se to v mžiku obrátilo. To když mne kolega přemluvil k návštěvě Spojených států. Což bylo šokujícím zážitkem. Šokujícím, ale zároveň i úžasným. Protože se mi tu něco neskutečně zalíbilo. A to nikoliv pobyt v USA, ale pobyt v letadle.
A tak jsem i v následujícím roce zatoužil se pořádně proletět. Nyní ale už sám. A kam letět? V oné předinternetové době to bylo docela složité zjišťování. Po němž padla má volba na dost vzdálenou Jižní Afriku.
A tak jsem v roce 2001 doletěl až do této. S představou, že zde nemnoho let po pádu apartheidu nejspíš strávím dva týdny raději v bezpečí mezi čtyřmi stěnami a pak poletím zase zpět.
Ale ona země se pro mne stala velkým překvapením. Užil jsem si to tam jako ještě nikdy předtím a nikde jinde. A tak jsem tam v následujícím roce zamířil znovu. A pak zas a znovu. A jenom koronavirus mi dokázal v cestách tam dočasně zabránit.
Za těch víc než dvacet let už jsem tedy projezdil Jižní Afriku křížem krážem. A vždy to bylo skvělé. A proto bych vám rád doporučil, abyste tam nejezdili.
Paradox? Vlastně ne. Prostě to tam mám rád takové, jaké to tam je. A nerad bych tam v dalších letech narážel na našince na každém kroku.