Každý z lidí má nějakou tu svoji vlast, která se považuje za jeho domov. Ovšem je tu jedna nepříjemnost. A to ta, že ne všichni lidé považují svou zemi za svůj domov. Je celá řada důvodů, proč někdy někdo nepřilne k zemi, do níž náleží, a někdy to dosáhne až takového stupně, že se dotyčný rozhodne hledat jiný, přívětivější domov. A tak někdy zkrátka migruje za lepším. Proti podobné migraci nemusí být námitky. Konec konců to dělali lidé už od pradávných časů. Když se někdy někde nedalo přežívat, sebrali se a šli zkusit štěstí někde jinde. Ale tak tomu bylo dříve, než vznikly státy jako takové. Dnes ale státy máme. A to onu migraci komplikuje.
Když chce někdo najít jiný domov v cizí zemi, měl by se sám postarat o to, aby ho jeho vysněná země chtěla. Nebo aby ho aspoň strpěla. Když totiž někdo přijde někam, kde ho místní chtějí, má vyhráno. A když proti němu aspoň nemají námitky, ujde to.
Ale někdy člověk hledá jiný domov z donucení. A co by měl v takovém případě udělat? Přinejmenším by neměl svou vytouženou vlast a lidi v ní podvádět nebo jim ubližovat. Měl by vyjít s pravdou ven, říci, jak se věci mají, a doufat, že ho přijmou. A nepřijmou-li, měl by jít dál.
Ale všichni víme, že ne všichni hledající nový domov jednají seriózně a fér. Kdo jde vysloveně za lepším, ať to stojí, co to stojí, zpravidla vítaný není. Zejména chce-li být místním lidem, kteří ve zvolené destinaci doma jsou, na obtíž. Pak dotyčný komplikuje život jak těm, k nimž se chce vetřít, tak i sám sobě.
Nemusím vám to jistě popisovat, že? Máme u nás přece dost utečenců, kteří se přinejmenším snaží zapadnout a nevyčnívat, neobtěžovat. A ti jsou akceptováni. A pak existují vyžírkové, kteří šli a jdou jen po penězích. A všichni víme, jak se tu chovali. A proč je u nás na rozdíl od legálních příchozích nechceme. A proč je tu klima, ve kterém ani oni nechtějí k nám. Protože ti by tu doma sotva někdy mohli být.